„Postupem času jsem věděl, že v Jičíně už zůstanu,“ říká Martin Bareš

Druhý díl minisérie o hráčích-klubistech patří jičínské opoře Martinu Barešovi. Hráč, který v neděli oslavil svoje narozeniny, prošel v Jičíně všemi věkovými kategoriemi od minižáků až po „A“ tým. Vypracoval se mezi ústřední osobnosti extraligového celku, byl dlouholetým kapitánem. Přestože jsme jej mohli vidět na palubovce i v této nedohrané sezóně, zapojil se již i mezi jičínské trenéry. S vystudovanou „B“ licencí v současné době vede kategorii starších žáků.

Martin Bareš je stejně jako Jirka Motl ročník 1984 a stejně jako on nosí na dresu číslo 8. Svoji věrnost klubu dotáhl do absolutna. A odměnou mu za to byl i mistrovský titul, který Jičín v sezóně 2012/2013 získal. Házenkáři ze 17ti tisícového městečka v tu chvíli pobláznili celé město a ukázali, že i v „domácích“ podmínkách lze udělat obrovský úspěch. Rozhodně se sluší dodat, že Martin Bareš není v Jičíně jediným věrným. Bez změny dresu můžeme zmínit také další dvě opory jičínského celku: brankáře Filipa Veverku a křídlo Radka Krále.

Pro náš rozhovor jsme vybrali dlouholetého kapitána týmu, který ale na své spoluhráče nezapomněl a slova chvály pro ně našel i v odpovědi na jednu z našich otázek.

Martinovi dodatečně všechno nejlepší a vám všem přejeme pěkné čtení!

Zdroj foto: Martin Bareš, HBC Jičín, Karolína Machalická.

Vizitka hráče:

Jméno a příjmení: MARTIN BAREŠ.
Narozen: 1984, Hořice v Podkrkonoší
Klub: HBC Jičín (předtím TJ Jičín)
Post: pivot
Číslo: 8
Zaměstnání: oddělení logistiky ve společnosti Continental
Rodinný stav: ženatý, syn (2 roky 9 měsíců)

Mistr ČR 2012/2013
Akademický vicemistr světa z roku 2010.
Člen týmu HBC Jičín – několikanásobný Nejlepší kolektiv Jičínska.
Házenkářské vzory: David Juříček, Michael Štegl
První trenéři: Míla Kůta, Petr Babák.
Fanoušek Star Wars.
Záliby: beach-volejbal, hory.

Jaké byly tvoje začátky s házenou?

Pokud si dobře pamatuji, tak mě na první trénink házené vzal můj táta, když mi bylo asi 7 let. Byl to zážitek, protože v té době jsem se zapojil do prvních tréninků s klukama, kterým bylo minimálně o 3-4 roky více. Tak že si každý dokáže představit, kdo byl všude poslední 🙂 Rozhodnutí o tom, že to bude házená bylo jasné, jak táta, tak strejda házenou prošli také, včetně jejich bratranců. Později se tedy do tréninků zapojil i můj mladší brácha Filip.

Přišla někdy chvíle, kdy to vypadlo, že házenou hrát nebudeš?

Myslím že, tento moment nastal na konci kategorie starších žáků, kdy jsem zvažoval, že zkusím jiný sport. Asi jsem si nebyl úplně jistý zda jsem na házenou ten správný. Nakonec jsem i díky spoustě kamarádů u házené zůstal a nikdy jsem tohoto rozhodnutí nelitoval.

Zkoušel jsi někdy nějaký individuální sport?

„Když o tom tak přemýšlím, tak jsem právě vždy vyhledával sporty kolektivní. Právě kvůli spoluhráčům okolo, s nimiž jsem vyrůstal, prožíval výhry a prohry, a hlavně jsem v kolektivu potkal nejlepší přátele a s těmi jsem v kontaktu do teď. To si myslím, že je hlavní výhoda kolektivního sportu. Dalším aspektem je pak důvěra v ostatní, protože bez ní kolektivní sport dělat nelze.“

Martin Bareš (vpravo) – Nejlepší kolektiv Jičínska.

 

Jaké jsou největší zážitky z tvé kariéry?

„Strašně rád vzpomínám na přebory ČR, jak v kategorii mladších žáků, tak i pak starších žáků.To byl obrovský zážitek, navíc když se nám nějaká ta medaile podařila získat (Bronz v MLŽ, stříbro pak v STŽ). Později pak určitě účast na akademické mistrovství světa, kde jsme získali stříbro. Samozřejmě to vyvrcholilo ziskem titulu v kategorii mužů v roce 2013.

Napadlo by tě někdy, že strávíš celý sportovní „život“ v jednom klubu?

„Na začátku kariéry asi úplně ne, ale pak postupem času jsem věděl, že v Jičíně už zůstanu, a pokusím se klubu vrátit to, proč jsem mohl hrát házenou v Jičíně tak dlouho.“

Bylo někdy blízko k tomu, abys Jičín opustil?

„Já jsem vlastně o odchodu ani neuvažoval, oficiální nabídku jsem neobdržel, tak nebylo potřeba nad touto otázkou přemýšlet. Jsem rád že jsem v Jičíně zůstal a nikdy jsem svého rozhodnutí nelitoval.“

Čeho si nejvíc ceníš na svém klubu?

„Nejvíce si cením velice úzkého propojení mezi hráči, trenéry, vedením klubů ale i rodinou, bez jejíchž podpory by skloubit práci a házenou určitě nešlo. Prostě a jednoduše Jičín je takový „rodinný klub“.“

Do házenkářského důchodu ještě pár let zbývá, může se stát, že bys přeci jen ještě změnil klub?

„U mě už není tato otázka na pořadu dne, tak že určitě hrát jinde nebudu:-;“

Aktivně se již věnuješ také trenérské činnosti. Jaké je tvé trenérské vzdělání a kterou kategorii trénuješ?

„Mám trenérskou licenci „B“, aktuálně trénuji starší žáky. S trénováním jsem začal před 8 lety, a zatím mě to zcela naplňuje, našel jsem zde důvod, proč u házené zůstat i po skončení hráčské kariéry, a zkusit předat nějaké svoje zkušenosti dalším hráčům. Navíc konečně vidím situaci i z druhé strany, než pouze jako hráč. Bylo to pro mě zajímavé zjištění a nyní vidím některé věci už z trochu jiného úhlu.“

Společný trénink “A” týmu a žactva.

Jaké je tvoje civilní zaměstnání a chtěl bys v nějaké roli u házené zůstat?

„Pracuji v automobilovém průmyslu, na oddělení logistiky přímo v Jičíně, což je velká výhoda, že nemusím nikam dojíždět. U házené bych rád zůstal jako trenér, zatím určitě v žákovských kategoriích.“

Když jsem tenhle rozhovor připravovala, hledala jsem v extraligových soupiskách hráče, kteří by splňovali podmínku jednoho klubu nebo max. jednoho krátkého angažmá jinde.. Ale takových hráčů po Čechách opravdu běhá jen pár..

„Vlastně pro mě bylo překvapením, že „nás“ je pouze tak málo. Určitě bych nerad ale zapomněl na bývalého spoluhráče Radka Krále, který taktéž jinde do ukončení své kariéry nehrál, a samozřejmě Filipa Veverku, který stále ještě hraje, a myslím že aktuálně patří mezi nejlepší brankáře v extralize. Asi zde platí pravidlo, že brankář zraje jako víno „) Oba řadím mezi své nejlepší přátelé a byla pro mě čest s nimi hrát.“

Martin Bareš se synem – foto Karolína Machalická.

Lovosice je klub, kde házená prorůstá skrz generace a který staví z velké většiny na svých odchovancích. Budeš ke stejnému sportu směřovat i svoje děti?

Jelikož mám malého syna, tak samozřejmě tajně doufám, že ho házená taky chytne, protože v jičínském prostředí jsou i další následovníci z řad hráčů, tak by zde mohla vyrůst další generace házenkářů. Pokud se ale rozhodne pro jiný sport, bránit mu rozhodně nebudu, hlavně aby nechtěl sedět doma.“

Je možné v těch domácích/rodinných podmínkách, které v Jičíně panují, dosáhnout na výraznější kolektivní úspěch?

V případě Jičína určitě dá, samozřejmě se musí sejít všechno dohromady, dorostla nám generace okolo Tomášů Zemana, Babáka, Davida Machalického apod, která se výborně začlenila mezi nás skoro třicátníky, a pak i zkušenost Martina Lepieše. I přes pomalejší rozjezd se podařilo nastartovat výbornou sérii, která vyvrcholila ziskem titulu. Postupem času jsme si čím dál více uvědomovali, že prožíváme historickou sezónu. Vzpomínám jak zápasy nadstavby žilo celé město, a rozhodující zápas pak i díky většímu zájmu než byla kapacita haly, sledovali další lidé na velkoplošné obrazovce před sportovním areálem.

Celá mládežnická obec tímto úspěchem žila, a myslím že pravou odměnou pro hráče je pak jejich podpora, a hlavně to že k hráčům „A“ týmu většina z nich vzhlíží a chtěli by být jako oni.

Martin Bareš v mistrovské sezóně 2012/2013

Jak zvládáš současnou koronavirovou krizi? Jaký je teď život bez sportu, kamarádů a jakým způsobem se udržuješ ve formě?

„Život je to velice zvláštní, člověk byl zvyklý na každodenní tréninky nebo aspoň trénování mládeže a pak samozřejmě chybí ten společenský kontakt, což bude asi u většiny stejné. Pokud to jen trochu jde chodím běhat, snažím se držet rytmus aspoň, 2x týdně, v případě že to počasí dovolí, tak si rád vyjedu na kole.“

Děkujeme za rozhovor a přejeme pevné zdraví a další dlouhá léta u házené. 

Kategorie: aktuality